Kdo s koho?

neděle 26. září 2010 13:50

Historia – magistra vitae. Jako úvodní věta nic moc, nicméně plně odpovídá realitě. Zdá se totiž, že jsme se z dějin, zejména novodobých (respektive poválečných), příliš nepoučili. Pamětníci stárnou, nebo mizí ze scény, nastupující generace mají jiné starosti. A ti, kteří by jim měli vštěpovat základní poznatky, jsou stále víceméně bezradní.

Patří mezi ně především učitelé, z nichž většina nedá bez návodů, příruček či metodických pokynů ani ránu. I když vehementně propagují názornost. Za ní si ovšem mnozí představují pouze interaktivní tabuli a perfektní vybavení tříd a učeben počítači nebo notebooky.

Přitom by stačilo sledovat společenský kvas, k němuž dochází v poslední době.  Paralela s událostmi, které nás na více než čtyřicet let uvrhly do područí prvního socialistického státu na světě, je totiž víc než zjevná. Iniciativou odborů vedených zapáleným (pochopitelně levicově orientovaným) bossem Jaroslavem Zavadilem. Demonstrace, jež přivedla do ulic na čtyřicet tisíc odborářů, se pro něj stala pouhým aperitivem, po němž následuje předkrm, hlavní jídlo a zákusek, popřípadě sklenka něčeho ostřejšího a nezbytná káva.

Tato manifestace síly ale mluvčího vybrané, nikoli však většinové skupiny obyvatel dostatečně neuspokojila. Zavilá vláda totiž dala najevo, že ani pod nátlakem není ochotna ustoupit. A tak je třeba přitvrdit. Přejít od slov, jež do značné míry evokují plamenné výzvy Klementa Gottwalda ke konečnému zúčtování. Odboráři se už ani nesnaží něco kamuflovat. Otevřeně vyzývají k násilí a nepokojům, při nichž už nebudou mít prázdné ruce, ke zrušení politiků a převzetí jejich majetku.

Demokracie se přece dá tak snadno zneužít k nastolení totalitního režimu. Chce to jen správné nástroje. Jedním z osvědčených je třeba generální stávka. Pokud možno s bohulibým záměrem. A údajně projednávané změny v zákoníku práce (sice nic není definitivní) přicházejí jako na zavolanou. Od tohoto projevu nespokojenosti byl alespoň v minulosti už jen krůček k vytvoření ozbrojených milicí, které se jako jeden muž (i žena) postavily za „oprávněné požadavky“ pracujících. Dále se mi ani nechce tuto představu rozvíjet.

Co s tím? Existuje přece zcela jednoduché řešení. Na odborářské akce odpovědět adekvátní protiakcí. Vyzvat ty, kteří nepůsobí ve státní sféře a nejsou pod ochrannou odborářských bossů k činu. Nikoli ovšem násilnému. V ulicích by měli zaměstnanci soukromého sektoru neoddiskutovatelnou početní převahu. A pokud by se k nim přidali všichni, kteří si už utáhli opasky, protože si uvědomují, že nelze donekonečna zadlužovat státní kasu, odboráři a jejich ovečky by se jen stali nepatrným ostrůvkem v moři všech demonstrantů. Obdobně by to dopadlo i v případě stávky, již by svolali ti, kteří pracují v privátní sféře. Zavřené obchody, opravářské dílny, nefunkční služby a další omezení, která by následovala, by pravděpodobně dokázala srazit hřebínek i Jaroslavu Zavadilovi a dalším odborářským bossům.

Helena Kratzerová

HelenaMirko, tohle známe11:3529.9.2010 11:35:08
NULIVzít si změnu zákoníku práce10:0829.9.2010 10:08:45

Počet příspěvků: 2, poslední 29.9.2010 11:35:08 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Helena Kratzerová

Helena Kratzerová

Domácí i zahraniční dění s trochou nadsázky a ironie

O vážných věcech poněkud nevážně, v duchu rčení: Směji se, abych nemusela plakat.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy