Nejpádnější argument: facka

úterý 14. říjen 2008 07:37

Za téměř dřevních dob, přesněji řečeno v 15. století, se kardinál Eneo Silvio (Aeneas Silvius) Piccolomini, jenž se stal pozdějším papežem Piem II. a nikdy se nesmířil s kališnictvím, veřejně vyznal z obdivu k husitským ženám, jež si nejen dokázaly říkat v bibli, ale navíc ji také vykládat. Časy se však mění a lidé s nimi. Schopnost číst se sice stala všeobecně dostupná, nicméně chápání psaného i tištěného textu zůstává spíš v rovině zbožného přání.

Není to tak dávno, co mě do hloubi duše urazilo a ponížilo mezinárodní srovnání obecné gramotnosti obyvatel jednotlivých zemí.  Vyplynulo z něj totiž, že my, kteří se neustále pyšníme slavným rodákem, učitelem národů J. A. Komenským, jsme někde na úrovni tzv. banánových republik. Se skřípěním zubů jsem nakonec uznala, že hodnocení není až tak nespravedlivé. Zatímco dosahujeme dobrých až vynikajících výsledků, pokud jde o namemorované vědomosti, jež jsou stále takříkajíc základním pilířem celého výchovně vzdělávacího systému, porozumění předkládanému učivu se většinou omezuje na příslovečnou a žáky bytostně nenáviděnou větu: Co tím chtěl básník říci?

Veřejnost touto otázkou úspěšně dodnes baví známý humorista Jaroslav Žák, který ji dokázal dovést až do absurdní podoby. Doufám, že v očích čtenářů naleznu pochopení, neboť si nepamatuji doslovné znění, ale pokusím se o parafrázi. O básni Jiřího Wolkera Pokora, v níž autor s uměleckou licencí naznačuje, že se touží stát nejmenším na celém světě, zkoušený školák suverénně prohlašuje, že poeta chce být trpaslíkem.

Zmatený povinný výklad básnických děl naštěstí většinou vymizí s ukončením školní docházky. Horší jsou však takříkajíc šumy ve vzájemné komunikaci, neschopnost naslouchat a snažit se porozumět sdělení druhého účastníka dialogu. Každý z nás byl určitě očitým svědkem rozhovoru, jenž se skládal ze dvou zarputile vedených monologů, které nedostaly šanci protnout se ani v nekonečnu. Krásně to ilustruje rozhovor, jejž vede otec hledající Jeníčka a Mařenku s neznámou ženou v pohádce Perníková chaloupka z dílny bratří Grimmů.  „Neviděla jste tady děti?“ ptá se zoufalý rodič. „To to letí, to to letí,“ odtuší mu tázaná.

Podobný pocit neskutečnosti a iracionality na mě občas dopadá při čtení ohlasů na některé blogy. Značná část připomínek se totiž nevztahuje k jádru problému, jejž autor nastolil, ale zcela nepochopitelně se zaměřuje na zmínky, jež mají ryze marginální a irelevantní charakter. Pilná četba těchto novodobých specifických písemných útvarů i reakcí na ně mě přinutila k zamyšlení, proč se těší oboustranné obecné oblibě. Nebude to zřejmě jen proto, že display stejně jako kdysi papír snesou vše.

Dlouho jsem žila v přesvědčení, že se psaním zabývají lidé hlavně kvůli tomu, že mají co říci a profesionálové pochopitelně i pro peníze, což se ovšem nemusí nutně vylučovat. Jiný se pouštěl do písemných výlevů z neukojitelného vnitřního puzení. Jeho výtvory pak většinou končily v šuplíku, při vzácných příležitostech, k nimž nepočítám vydání vlastním nákladem, se dočkal i otištění v některém periodiku většinou regionálního charakteru. Blogování dalo rovnou šanci všem. Zároveň však rozpoutalo svéráznou a svébytnou vlnu polemik, které mnohdy mají jen málo společného se seriózní výměnou stanovisek.

Jak už naznačil slavný francouzský encyklopedista Voltaire, každý má právo na svůj názor a on sám by byl ten poslední, který by je zpochybňoval. V životě to tak bohužel nechodí. Kromě podložených argumentů, které se pohybují ve věcné rovině a přinášejí nový, byť odlišný pohled, se stále častěji objevují osobní, do značné míry i vulgární invektivy, nezřídka přímo nenávistného charakteru. (A to ponechávám stranou jazykovou a stylistickou úroveň, nad nimiž by se beze sporu rozplakal Pavel Eisner, jenž povýšil mateřštinu na chrám i tvrz.) Připomínají spíš hospodské hádky, při nichž obě strany tvrdošíjně trvají na svém a dojdou-li slova, přicházejí na řadu pěsti. S přehledem pak vítězí ten, jenž dokáže uštědřit pádnější facku.

Pro všechny, kteří si zoufají nad duševní impotencí některých neúnavných oponentů, mám jeden literární typ. Anglický spisovatel detektivních příběhů John Dickson Carr napsal svého času dílko nazvané Kletba rodu Campbellů, jež si mohou bez vážnější duševní újmy přečíst i skalní odpůrci tohoto žánru. Alespoň tedy jeho úvodní pasáže, jež jsou věnovány polemice dvou mladých kunsthistoriků, kteří při neplánovaném setkání ve stejném vlakovém kupé pokračují v zuřivé vědecké diskusi, již zahájili na stránkách odborného časopisu. Přestože nebo právě proto, že jde v podstatě o prkotinu, jejich rozhovor čím dál víc nabývá na intenzitě a prozrazuje mimo jiné dosud pečlivě maskované vnitřní soudy o duševním obzoru i zevnějšku ideového odpůrce.  A hlavně, dá se nad nimi od srdce zasmát.

Helena Kratzerová

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Helena Kratzerová

Helena Kratzerová

Domácí i zahraniční dění s trochou nadsázky a ironie

O vážných věcech poněkud nevážně, v duchu rčení: Směji se, abych nemusela plakat.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy