Ora et labora

pondělí 11. květen 2009 10:22

Šlapat bosou nohou do mraveniště nebo dráždit obyvatelky vosího hnízda je, eufemisticky řečeno, poněkud zpozdilé.  Ale komu není rady, tomu není pomoci. Vím, že se znovu pouštím na tenký led, ale nedá mi to. Na svou čest a svědomí prohlašuji, že proti hluboce věřícím lidem nic nemám. Až na malou výhradu. Nemohu souhlasit s tím, že obdobně nerespektují práva všech, kteří se hlásí k ateismu.

 

V době, kdy mi bylo čtrnáct jako blogerce Sáře, bylo náboženství oficiálními kruhy považováno za opium lidstva. Místo Bible se propagoval Komunistický manifest, jemuž se muselo věřit stejně jako slovu Božímu. Podle zákona akce a reakce tento požadavek vyvolával u lidí vzdor. Především vnitřní, jak jinak. Někteří se proto z čiré a ryzí opozice začali přiklánět k tzv. Nejvyšší bytosti, jiní jí zcela podlehli. Z dalších se pak stali skeptici, protože se spoléhali na vlastní rozum a v obou naukách nacházeli dogmatická tvrzení, jež odmítali přijímat za vlastní. A jakýkoli ideový nebo spíš ideologický nátlak považovali za jistou formu duševního znásilňování.

V prvním ročníku gymnázia, jež se tehdy jmenovalo Jedenáctiletá střední škola, jsme měli spolužačku, která se hrdě hlásila ke své víře (nikoli katolické). Později jsme zjistili, že její náhlá angažovanost neměla příliš společného s duchovním prozřením, ale měl ji na svědomí mladý, pohledný a svobodný kněz, o jehož přízeň sváděla boj se svými vrstevnicemi.  Protože ji příroda neobdařila přílišným půvabem, četné konkurentky měly v tomto směru navrch. Muže svých snů se proto snažila ohromit hloubkou svého zájmu o věrouku. Marný boj brzy vzdala a vrátila se k běžnému životu a chování dospívající dívky.

V tomto věku se děvčata často poprvé (a platonicky) zamilovávají. Alespoň tomu tak bylo v dobách mého mládí. Většinou do naprosto nedostupných idolů, mezi nimiž nechybějí populární zpěváci, herci, sportovci. Sbírají plakáty, snaží se získat autogramy, za vrcholné životní zážitky považují, když jim hrdina tajných fantazií třeba podá ruku. O duševní vyzrálosti lze mluvit jen stěží, vytváření pevných duševních názorů a postojů přece jen potřebuje určitý věk a životní zkušenost.

A právě proto ve mně Sára vzbuzuje určité pochybnosti a rozpaky. Možná jí křivdím. Třeba je na svůj věk skutečně mimořádně vyspělá a nemá problémy se zásadními rozhodnutími, jež ji budou provázet po celou pozemskou pouť.  Ovšem nemohu se zbavit podezření, že u ní může jít o jistou snahu po sebezviditelnění a vyčlenění se z masy spolužáků, od nichž se chce za každou cenu lišit. Chápu nadšení těch, kteří se přiklonili k Bohu a jásají nad nezletilou ovečkou, jež činí totéž. Nedivím se ovšem ani těm, kteří pochybují o ryzí čistotě jejího přesvědčení a víceméně laskavě se snaží Sáře vysvětlit, že by měla nejdříve dospět.

Je sice hezké několikrát denně se modlit a rozmlouvat s otcem na nebesích. Přimlouvat se za trpící a strádající. Ale v reálném bytí má takové počínání jen pramalý efekt. Milejší jsou mi proto „neznabohové", kteří se neobracejí k nadoblačným výšinám, ale dokážou podat pomocnou ruku všem, kteří ji potřebují. Stejně staří (přesnější je adjektivum mladí) lidé, kteří třeba chodí nakupovat stařečkům a stařenkám, pomáhají jim s úklidem nebo třeba navštěvují své méně šťastné souputníky v dětských domovech, podle mého názoru vykonávají daleko bohulibější a společensky prospěšnější práci. Ora et labora (modli se a pracuj). Druhá část této zásady, jak zatím vyplývá ze Sářiných vypovědí, jí zřejmě příliš vlastní není. Sama modlitba hlad ani žízeň neutiší, neochrání nevinné před válečnou vřavou. To mají v rukou pouze lidé.

Koho Pánbůh miluje, toho křížkem navštěvuje. Jak se zdá, má v oblibě celé lidstvo. Ale proč? Kdyby byl laskavý a milosrdný, na Zemi by se přece žilo daleko lépe. Myslím si, že nejsem sama, komu se i v naší mladé demokracii volněji dýchá. Navzdory tzv. náhubkovému zákonu, jehož smysl příliš nechápu, stále existuje jistá svoboda slova a myšlenkového projevu. Svou šanci hlásat vlastní názory dostávají i ti, jejichž víra v Boha občas hraničí s fanatismem. Také jejich oponenti. A to je správné.  Ovšem za předpokladu tolerance protichůdných názorů. Jediných a pravých pravd jsme si v minulosti užili víc než dost.

Helena Kratzerová

helenaPředpokládala jsem,09:2912.5.2009 9:29:24
Lída V.Vnímám to tak,21:5311.5.2009 21:53:17
JAPVaše články, paní Kratzerová21:0511.5.2009 21:05:22
zuzanaTentokrát, paní Heleno18:0911.5.2009 18:09:24
josef hejnaKoukám, že jsem se vyjádřil trochu obojetně.15:2811.5.2009 15:28:05
Pepepaní Evo, souhlasím a dodávám,15:2011.5.2009 15:20:40
Pepepaní Svatavo,14:5511.5.2009 14:55:23
SvatavaPaní Heleno,14:3811.5.2009 14:38:00
Vaneknáboženský exhibicionismus13:4711.5.2009 13:47:25
PepeJinak ještě k tématu - dokončení.13:0611.5.2009 13:06:45
VanekStrah z Boha13:0511.5.2009 13:05:31
PepeJinak ještě k tématu.12:5511.5.2009 12:55:05
EvaNechapu dost dobre ty,12:3611.5.2009 12:36:21
helenaOmluva a oprava k ad Pepe12:3511.5.2009 12:35:20
helenaad Pepe12:3111.5.2009 12:31:50
PepeRe: Čtu, dá se říci,11:5311.5.2009 11:53:04

Počet příspěvků: 29, poslední 12.5.2009 9:29:24 Zobrazuji posledních 20 příspěvků.

Helena Kratzerová

Helena Kratzerová

Domácí i zahraniční dění s trochou nadsázky a ironie

O vážných věcech poněkud nevážně, v duchu rčení: Směji se, abych nemusela plakat.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy